Jdi na obsah Jdi na menu

Románský sloh

 je umělecký sloh, který se ve středověku v 11. - 13. století rozšířil ve stavitelství a výtvarném umění v západních zemích, jižní a střední Evropy. Na východě Evropy se v té době prosazoval byzantský sloh. Vývoj slohu nebyl jednoduchý, vzniká na území bývalé Západořímské říše.

Do současnosti se zachovala řada církevních staveb, především kostelů. Kostely v západní Evropě tvořily v období mezi rokem 1000 a koncem 12. století podstatnou část stavební činnosti. Stavěly se však také paláce, hrady, kláštery, špitály a obytné domy - do současnosti se z nich většinou nic nezachovalo.

Fresky, z nichž se mnohé nezachovaly, byly v románských kostelech zcela běžné. Podobně jako plastiky také malby pokrývaly všechna volná místa. Respektovaly architekturu, aniž by se zabývaly perspektivou. Inspirovaly se miniaturami v rukopisných knihách. Ve čtyřech barvách (červenohnědá, bílá, šedozelená a modrá) líčily výjevy z bible nebo ze života světců. Kristus je znázorněn jako soudce, nebo vládce, většinou při posledním soudu.

Nástěnná malba měla sloužit především prostým lidem, kteří neuměli číst. V Itálii, kde se silně uplatňoval vliv byzantského umění, se rozvinula i malba desková, a to především v Toskánsku. Knižní malba byla určena lidem, kteří uměli číst a byli dostatečně bohatí, aby si knihu mohli dovolit, tj. především kněžím a vysokým feudálům. Většina knih byla liturgická (evangeliáře, evangelistáře, epištoláře, bible), daleko méně bylo knih světských - např. rytířských románů. Psalo se a malovalo kvašovými barvami na pergamen. Hojně se používalo zlato. Iniciály byly bohatě zdobeny miniaturními malbami ornamentálními i figurálními, miniatury však často byly i celostránkové. Knihy se vytvářely především v klášterech, v tzv. skriptoriích.